Hledat
|

Migrace

Dlouhodobě̌ trvám na striktním rozlišování skutečných uprchlíků, kterým je potřeba pomáhat, a ekonomických migrantů bez nároku na azyl, jež bychom měli nekompromisně vracet do zemí původu. Jsem také odpůrcem rozdělení uprchlíků mezi členské státy na základně povinných kvót. Řešení totiž není v nátlaku na členské země, aby přijaly počet osob stanovený EU, ale na dobrovolnosti přijímání, možnostech tyto uprchlíky přijmout a efektivně integrovat, ale také v řešení migrace v místě jejího vzniku. Od roku 2015 jsme čelili masivní migrační vlně, ale současný stav už není vůbec tak špatný, protože počty nově příchozích do Evropy strmě klesají. Zatímco v červnu 2017 dorazilo po moři do Itálie 23 524 lidí, další měsíc to bylo méně než polovina tohoto počtu – 11 461. Současné počty jsou už pouze v rámci tisíců. 

Co se povedlo? EU podepsala dohody se třetími státy – díky dohodě s Tureckem se prakticky zastavila migrace přes takzvanou balkánskou cestu a v současné době lze i díky lepší spolupráci s Libyí považovat za téměř vyřešenou i situaci ve Středozemním moři. Bojujeme také lépe s pašeráky – povedlo se snížit počet neziskových organizací, které přispívaly k tomu, že migranti se na cestu přes moře vůbec vydali. Nyní nejvíce lidí proudí ze subsaharské Afriky přes Maroko, které čelí největšímu přílivu migrantů. 

Co se nedaří? Nastavit systém tak, aby v okrajových státech, jako je především Řecko nebo Itálie, nedocházelo k porušování migračních procedur – už od počátku migrační krize měly převzít větší zodpovědnost evropské agentury, které však byly dlouhodobě podfinancované. Nedaří se také zavést rychlou a efektivní migrační proceduru – současný postup může často trvat až několik měsíců – jsem přesvědčen, že člověk by se měl dozvědět v rámci týdnů, zda azyl dostane, či nikoliv. Můžeme si vzít příklad z Nizozemí, kde je vše i s případným odvoláním vyřešeno do 6 týdnů a jejich integrační programy jsou také na velmi vysoké úrovni. Ten, kdo azyl nedostane, je okamžitě vrácen do země původu.

Migrace a čeští řidiči kamionů

Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Pokud jste řidič kamionu, měl byste neustále monitorovat svůj náklad a kamion, jinak jste prostě pašerák. Alespoň tuto logiku používají francouzské a britské úřady vůči řidičům. 

S prvními takovými případy jsem se setkal v roce 2015. Řidič Ivan Jedlička z východních Čech tehdy splnil všechny bezpečnostní předpisy, řádně vůz zabezpečil, prošel všemi kontrolami na francouzské straně, a přesto dostal od britských úřadů pokutu téměř 80 000 korun, protože mu v návěsu i přes potvrzený čistý rentgen našli 5 nelegálních migrantů. Tehdy jsem apeloval na britské úřady a podařilo se tak jeho pokutu snížit na minimum. Stejně tak se to povedlo v dalších dvou případech. Rozhodl jsem se téma otevřít i na plénu Evropského parlamentu, kde se následně za řidiče postavila i paní eurokomisařka Věra Jourová. 

Vše už se zdálo být vyřešeno, postupně se ale začaly objevovat nové pokuty, a to i třeba za dva roky staré incidenty, kdy například řidič Tomáš Němec měl zpětně zaplatit čtvrt milionu korun. Částka by pro něho byla zcela likvidační, protože se prakticky rovnala ročnímu příjmu celé jeho rodiny. Také v tomto případě se mi podařilo dosáhnout 93% snížení pokuty. 

V současné době eviduji mnoho dalších případů, v nichž jsem různou měrou zapojen a řidičům i celým dopravním společnostem se snažím pomoci. Ale popravdě, proč to mají europoslanci řešit? Proč někdo ve Francii a Velké Británii nezačne používat mozek a nezmění tyto naprosto nesmyslné praktiky? Opravdu si myslí, že by někdo zrovna z Česka chtěl pomáhat pašovat desítky ilegálních migrantů do Británie? 

Věřím, že tlak na řešení přiměje Francouze lépe vozy kontrolovat a budou při tom používat i drahé rentgeny, které si sice nechali proplatit z EU, ale kvůli tlaku neziskovek je nepoužívají. Rentgen totiž prý škodí zdraví a v ideálním případě by tak policisté měli mít souhlas migrantů s použitím ...

Migrace a populismus

Mnohokrát jsem opakoval, že jsem pro pomoc skutečným uprchlíkům, ale zároveň však chci přísně trestat ty, kteří nerespektují zákony, hlásají nenávist a ohrožují samou podstatu západní civilizace. Jinak se dostaneme do situace, že i nám se tu nebude líbit a budeme chtít odejít. 

Jednou z hlavních příčin toho, proč je podle mě populismus spojený s migrací na vzestupu, je falešná politická korektnost, kdy je pomalu zakázané mluvit například o problémech s migranty, jež se pak mnohdy bagatelizují. Člověk, který upozorní na to, že jsou bezpečnostním rizikem, bývá nálepkován jako neonacista, xenofob, rasista apod.. Logicky pak tito přistěhovalci nabývají pocitu beztrestnosti a v evropských městech vznikají zóny, kde bují kriminalita a kam se bojí chodit i policisté. 

Ze Švédska odešlo z důvodu bezpečnosti za posledních sedm let několik tisíc obyvatel židovského původu do USA nebo do Izraele s tím, že se přestávají cítit v zemi bezpečně. Podobně se tomu děje ve Francii, Německu nebo ve Velké Británii. Švédsko a západní Evropu zasáhla největší vlna antisemitismu od konce druhé světové války. A většina švédských politiků stále mlčí a bojí se proti těmto lidem cokoliv pronést. 

Jsou to právě politici demokratických stran, kteří musí říci jasně, že nechceme Evropu nepřizpůsobivých ekonomických imigrantů, kteří na předměstích pálí auta, anebo prodávají drogy.

Terorismus

Teroristické útoky, které Evropa zažila v minulých letech, jsou důkazem toho, že ani v Evropě si nemůžeme být jistí svojí bezpečností. Namísto toho, abychom co nejrychleji začali propojovat všechny tajné a policejní služby a začala systematická práce v Bruselu, kde spolu policie nespolupracuje, ale i v Paříži, Londýně, Berlíně, Kodani, ve Stockholmu nebo v Haagu, kde sídlí radikální islamisté, jen hovoříme o tom, že terorismus představuje aktuální reálnou hrozbu pro celou Evropu. To ale víme řadu let. Je třeba udělat reálné kroky k užší spolupráci evropských tajných služeb. Na tahu jsou proto nyní evropské státy! 

Nutno ale uznat, že se situace postupně zlepšuje a Evropská unie zaujímá k řešení otázky zahraničních bojovníků a domácího terorismu mnohem komplexnější přístup než dříve. Mezi nedávné kroky v této oblasti patří například zlepšení kontrol palných zbraní, posílení kontrol na vnějších hranicích, nebo vytvoření zvláštního orgánu k potírání teroristické propagandy na internetu. Vše se snažíme řešit maximálně komplexně, protože u teroristických útoků jedna věc souvisí s druhou a nestačí tak třeba jen poslat teroristy do vězení, což ještě využívají k dalšímu šíření svých radikálních názorů. Stejně tak nestačí jen omezit dostupnost střelných zbraní, protože si teroristé stejně vždy nějaké dokáží opatřit nebo vyrobit. 

Osobně jsem se podílel i na opatření zabývajícím se přísnější kontrolou finančních toků. Dostatek finančních prostředků je totiž logicky základem pro plánování brutálních teroristických činů na nevinných obětech. Útoky v Evropě v minulých letech ukázaly, že celníci nedohlížejí dostatečně na pohyb hotovosti, předplacených bankovních karet a cenných komodit, jako je například zlato, přes hranice Schengenu. Díky novým pravidlům, která byla schválena na podzim roku 2017, bude celní správa provádět přísnější kontroly identity osob, které cestují s více než 10 000 eury a původu poštovníchzásilek s finančními prostředky či komoditami. 

Prioritami EU musí být i nadále řešení příčin a radikalizace náboru teroristů, spolupráce jednak uvnitř mezi státy, ale i mezinárodními partnery a také ochrana vnějších hranic a strategických cílů.

Organizovaný zločin

Stejně jako v případě terorismu je hlavním úkolem Evropské unie rozvíjet justiční spolupráci mezi vnitrostátními policejními složkami. Musí být nastaven jeden společný právní rámec: rozsudek vydaný v jednom členském státě musí platit i v těch ostatních. 

Typickým příkladem organizovaného zločinu je stáčení kilometrů u automobilů. Zhruba polovina ojetých vozidel prodávaných v EU má totiž stočený odometr. Zatímco u vozidel kupovaných přímo v zemi první registrace má upravený počet ujetých kilometrů jen zhruba 5 – 12 % z nich, u zahraničních prodejů tato pravděpodobnost strmě stoupá. V Česku je v takovém případě pravděpodobnost ošizeného odometru 50 až 80 %! Oběťmi jsou předně zákazníci, ale důsledky těchto podvodů mají negativní dopad i na bezpečnost provozu a na životní prostředí. 

Na konci května 2018 jsme schválili zprávu o nutnosti řešení tohoto problému. Rozhodnutí Evropskou komisi zavazuje k připravení celoevropské legislativy, která by tuto problematiku měla vyřešit. Nabízí se řešení založené na osvědčeném belgickém systému zvaném Car-pass. Systém funguje tak, že konkrétní vozidlo získá k technickému průkazu ještě speciální certifikaci ve formě průkazky, do níž se opisuje stav odometru pokaždé, když majitel auta navštíví STK nebo servis. Historie vozidla je tak snadno dohledatelná a auto bez průkazky neprodejné. 

Kromě Belgie v současné době podobný systém funguje také v Nizozemsku a nově i na Slovensku. V případě prvních dvou zemí problém se stáčením kilometrů prakticky vymizel (v Belgii se objevuje jen 0,16 % podvodů ročně). Na Slovensku jsme mohli už během čtyřměsíčního testovacího provozu vidět radikální snížení ze 34 % na téměř 10 %. Průkazka je navíc levná a nepředstavuje nijak extra zvýšenou administrativní zátěž pro majitele automobilů. Prostě ji jen musí mít s sebou vždy, když navštíví servis, technickou apod. Pořizovací cena je od 3 do 7 euro podle toho, o jak moc podrobné záznamy majitel stojí. Pro stát je toto řešení také výhodné, kromě prvotní investice je pak systém finančně soběstačný.

Brexit a členství v EU

Po rozvodu spolu dva do stejné postele nezamíří a Brexit není nic jiného než těžkým rozvodem. Po rozvodu se žena k muži nebude chovat stejně zamilovaně jako na počátku vztahu a nebude mu prát, žehlit nebo vařit. Muž naopak musí často zaplatit soudní poplatky a následně platit výživné. 

Výsledek britského referenda mi sice neudělal žádnou radost, ale musíme jej respektovat. Vystoupení Velké Británie pocítí i Česko a další menší země, protože ostrovní velmoc pomáhala vyvažovat vliv dvou velkých zemí, Německa a Francie, a často se jiného pohledu Čechů zastala. Pro všechny evropské politiky by měl být Brexit varovným prstem, a znamením, že EU potřebuje reformovat. 

Členství v EU znamená pro exportně orientovanou českou ekonomiku vedle přístupu na 500 milionový trh také jedinečnou možnost řadu věcí ovlivnit a změnit zevnitř. Proto nestačí jen upozorňovat na existující problémy, ale zároveň je nutné hledat způsoby, jak může ČR věci aktivně měnit. Myslet si, že řešením je vystoupení, považuji za totální pitomost. V jednom totiž mají euroskeptici svým způsobem pravdu. Obavy z bruselského diktátu jsou oprávněné. Ten skutečný diktát ze strany Evropské unie by ale Česko pocítilo teprve po Czexitu. Přišli bychom o současnou možnost spolurozhodovat o evropských pravidlech podobně, jako se třeba nemůže rovnocenně k evropské legislativě vyjadřovat Norsko, které i ročně platí přes tři miliardy norských korun, aby vůbec mohlo obchodovat na evropském trhu! A když jsme u toho, Dublinská usnesení o přijímání uprchlíků platí i pro Švýcarsko, tyto smlouvy se totiž nedělají na úrovni EU, ale skutečně mezinárodně. Proto pokud někdo chce vystoupit z EU právě kvůli různých paktům a úmluvám, bude jen zklamán. 

Vystoupit z EU bez toho, aniž bychom se pokusili o její reformu, by navíc byla absolutní zoufalost a neprokázali bychom, že jako sebevědomý národ jsme schopni uhájit svou pozici. Za mě totiž z boje utíkají pouze zoufalci. A to lidé v Česku rozhodně nejsou. Jsme u všech jednání a vše můžeme ovlivnit. Proč Slováci, kterých je o polovinu méně než nás, neříkají, že je v Bruselu vždy přehlasovali? Protože ví, že to není pravda. Když se jim něco nelíbí, tak jsou schopni konstruktivně vyjednat výjimku nebo ovlivnit legislativní proces od začátku tak, aby jim vyhovoval. Možná proto je potřeba připomenout, že pokud budeme mít kvalitní politiky, můžeme prosadit v EU to, co chceme.

V poslední době se na evropské scéně objevily dvě nové a výrazné mladé tváře – francouzský liberální prezident Macron a rakouský lidovecký premiér Kurz. Oba politici jsou charismatičtí lídři s tahem na branku, kterým nechybí energie k velkým změnám. Jejich přístup k budoucímu pojetí reformy EU se však zásadně rozchází a skvěle podle mě ilustruje dvě cesty, kterými se Evropa v budoucích letech může ubírat. 

Když mluví o reformě EU Macron, říká „změňte se tak, jak chce Francie, aby nám to vyhovovalo a tvořme spolu Evropskou unii“. Sleduje tak především zájmy Francie, kde se mu zatím nedaří provést výraznou reformu například pracovního práva, a tak chce tlačit na změny v EU, které pomohou Francii být více konkurenceschopnou. Macron se navenek snaží působit jako představitel federalismu a silné Evropy. Nicméně nechce nic měnit na zažitých pořádcích – vylučuje diskusi o institucionální reformě, je proti snížení dotací pro tamní zemědělce, anebo zrušení jednoho ze sídel Evropského parlamentu ve Francii. 

Vize Sebastiana Kurze naopak je postavená na tom, že by se měla změnit současná podoba EU tak, aby se tam všichni cítili dobře. Stejné postavení by měli mít všechny státy, včetně těch menších. Kurz chce snížit počet komisařů (měli by postupně rotovat, aby se zachoval zástupce za každý členský stát), zaměřit se na investice do modernizace EU tak, aby byla lépe schopná konkurovat dalším trhům i světovému výzkumu, anebo právě zrušit tři sídla parlamentu. 

Bližší mému pohledu na reformu EU je samozřejmě Sebastian Kurz. Evropě by totiž z mého pohledu prospělo především méně ideologie (ať už čistě levicové nebo „moderně liberální“) a mnohem více střízlivého konzervativnějšího přístupu založeného na zdravém rozumu, kdy EU méně zasahuje do kompetencí členských států, prosazuje bezpečnost a efektivně využívá dotace.

Postavení České republiky v EU

Postavení České republiky v Evropské unii je mnohdy problematické. Nyní jsme bohužel v situaci, kdy je ČR zmiňována nejčastěji v souvislosti se střetem zájmů českého premiéra Andreje Babiše. To je špatně. Musíme přijít s vizí, jít tvrdě za svým a prosazovat ji. 

V Praze sídlí například evropská agentura GSA, která poskytuje špičkové navigační služby (program Galileo) – jak to ale dokážeme prodat? Jak k nám lákáme firmy? Z Velké Británie nyní odcházejí desítky firem do států EU. My jsme zatím nenalákali žádnou z nich. ČR by mohlo pomoci, kdybychom říkali, že chceme být součástí EU a být konstruktivními partnery. 

Měl by tu být silný prezident, kterého nemáme. Dále silný premiér, který také není. Samozřejmě je potřeba i ministr zahraničních věcí, kterého jsme donedávna také neměli. Ten, kdo si myslí, že agenda ministerstva zahraničních věcí se dá spojit s jinou, je blázen. Ministr zahraničních věcí je důležitou postavou, která komunikuje s našimi partnery. Vzkázal bych mu, aby byl tvrdý při vyjednávání, aby si dokázal dupnout a nebál se promluvit při zasedáních Rady EU. Měl by také iniciovat vlastní řešení a brát české podnikatele na mise do zahraničí. 

Když si zvolíte lidi, kteří za Vás nebudou bojovat, tak je to zmařená volba. Pokud ale bude v Evropském parlamentu jednadvacet pracovitých Čechů, tak skutečně můžeme v Evropě hájit české zájmy. Nejsou to však jenom nejvyšší čeští politici a europoslanci, kteří mohou Českou republiku reprezentovat. Čeští úředníci také mohou zaujímat významné postavení v evropských institucí – je však otázkou, zda si to naše vláda a ministerstva dostatečně uvědomují a snaží se tyto lidi v jejich práci podpořit.

Čerpání fondů a dotace

O evropských fondech a dotacích slýcháme v posledních letech zejména negativně ve spojení s premiérem Babišem. Čapí hnízdo ale představuje jen pomyslnou špičku ledovce, protože ač jsme v kontrolním výboru opakovaně konstatovali, že okolo 98 % všech českých projektů je bezproblémových, užitečných a udržitelných, jiné země na tom jsou líp. Každému jednotlivému pochybení se navíc dostává velké mediální pozornosti a různé korupční skandály pak jsou špatnou vizitkou celé České republiky. 

Česko navíc dlouhodobě patří mezi problémové země z toho hlediska, že neumíme peníze čerpat včas, v předepsané míře a chybí systémové a dlouhodobé vize. Proto pak dochází k situacím, jako když na začátku roku 2014 návštěva delegace kontrolního výboru Evropského parlamentu zjistila, že některé projekty byly naprosto nesmyslné. Příkladem může být zvedací most v Kolíně, pod kterým zatím nikdy neproplula jediná loď. Jako zcela nesmyslné hodnotím například i úpravy přístaviště v Hluboké, které neměly žádný vliv na splavnění Vltavy pro nákladní dopravu. 

Je nutné ale zopakovat, že za toto špatné čerpání dotací si můžeme sami. Některá ministerstva nejsou schopna nastavit pravidla tak, aby tok peněz byl pravidelný a aby podmínky, za kterých se bude čerpat, byly transparentní. Je tak na České republice, nikoliv Bruselu, aby nastavila taková pravidla, která povedou k smysluplnému využití evropských peněz. Osobně jsem přesvědčen, že by dotace měly pomáhat vesnicím, městům a státům rozvíjet dopravu, vědu a výzkum. Nikoliv kazit podnikatelské prostředí.

Bruselská byrokracie

Představte si situaci, že by měla Poslanecká sněmovna tři sídla. Na výborech by poslanci zasedali v Praze, na plenární schůze by se přesunuli do Brna a veškerá administrativa by se vyřizovala v Ostravě. Vidina něčeho takového je samozřejmě nereálná a obávat se jí nemusíme. Nicméně minimálně jeden významný případ, kdy parlament sídlí ve třech městech, zde máme. Ano, jedná se o Evropský parlament. Jednou za měsíc probíhá obrovské stěhování celého parlamentu z Bruselu do Štrasburku a po týdnu zpět. Pro úplnost je potřeba dodat, že sekretariát sídlí v Lucemburku. Neúměrné finanční náklady na provoz Evropského parlamentu jsou při takovém stavu věcí zcela nesporné. Zavedení pouze jednoho sídla by proto přineslo významnou úsporu. Podle analýzy Evropského účetního dvora by se ušetřilo 127 milionů eur ročně, které by se daly mnohem lépe využít jinde. A to není všechno. Další peníze navíc by přinesl prodej či pronájem kancelářských budov ve Štrasburku i Lucemburku. Už od roku 2010 proto existuje kampaň s názvem Single Seat, jejímž cílem je zrušení sídel Evropského parlamentu v Lucemburku a Štrasburku. Osobně jsem jedním ze členů iniciativy a pevně věřím, že příští Komise k problematice zaujme vstřícnější postoj a vyjednávání se posunou. 

Pravidelné měsíční stěhování Evropského parlamentu do Štrasburku je ale jenom jedním z příkladů nadměrné bruselské byrokracie. Tím v žádném případě nekritizuji EU jako celek, jen upozorňuji na další příklad toho, že potřebujeme zásadnější reformu a racionalizaci fungování EU. 

Co změnit? 

  • Jednodušší a efektivní administrativa unijních programů a snížení počtu úředníků; 
  • Sjednocení funkce předsedy Komise a předsedy Evropské rady s cílem zvýšení efektivity a viditelnosti předsedy Evropské rady; 
  • Zrušení unijních agentur, které se neosvědčily, a zlepšení systému financování; 
  • Efektivnější fungování všech svobod na vnitřním trhu, zejména dokončení legislativního rámce volného pohybu služeb; 
  • Boj proti narůstajícímu ochranářství ze strany tzv. „starých“ členských států; 
  • Zeměpisnou vyváženost: sídla agentur EU na území ČR a adekvátní zastoupení občanů ČR v unijních institucích.
Kniha

Stáhněte si mou knihu
“Chceme lepší EU”

E-book ke stažení